Imhotep369 - AVALON

UČENÍ

Učil jsem lidi. Učím lidi. A učit je ještě asi nějakou dobu budu. Co je učím? To je teď tak trochu jedno...i když dobrá no. Učil jsem a učím leccos. V těchto týdnech a měsících lidi učím hlavně byznys a investice. Učím lidi, jak být dobrým obchodníkem a učím lidi, jak dobře investovat. 

Je pozoruhodné, s jakými lidmi se to potkávám. A začínám tyto lidi v podstatě dělit už jen na dvě skupiny. Ti co naslouchají a pak konají a ti co nenaslouchají a pak ani nic nevykonají. Těch z první skupiny je daleko, ale opravdu daleko méně.

Proč tomu tak je, si často říkám. Já odpověď vlastně i znám, ale jen jaksi povědomě. Nějak jsem jí nedokázal zcela přesně identifikovat nebo pojmenovat. Ale už se k tomu asi blížím. Čím to tedy je, že někdo naslouchá a poté koná a tím pádem se posunuje na své cestě vpřed a jak je možné, že zas někdo jiný to naslouchání jen předstírá, nic tedy neslyší a pak ani nic nevykoná a samozřejmě se ani nikam neposune? A hlavně - proč je těch prvních, tak málo?

No, došel jsem si k tomu, že lidi (tím teď myslím tu druhou, daleko početnější skupinu) vlastně ani moc toho měnit nechtějí. Většina lidí totiž spí. I když se ráno vzbudí, tak stále vlastně spí. To probuzení je jen přechod do jiné fáze spánku. Těch co se probudí, je opravdu skutečně málo. A u těch neprobuzených je prostě zbytečné vyvíjet nějakou aktivitu, sdělovat jim úžasné věci, učit je. Oni prostě neposlouchají. Oni za to samozřejmě nemohou. Spí. A jak víme, tak když mluvíme na spáče, je to také zbytečné. 

Mám tedy návrh - pokud to cítíte podobně, tak prostě přestaňte plýtvat energií na ty spáče a hledejte probuzené. Hledejte ty, co chtějí naslouchat a poté konat. Hledejte ty, co jsou schopní opravdu něco ve svém životě změnit. Ti spáči se nejprve musí probudit ze svého snu. Vy je opravdu neprobudíte.

Je to stejné jako ten obchodník, který přijde do hospody, posadí se a uvidí chlápka s banánem v uchu. Ano, s banánem v uchu! Říká si: „Mám mu to říct? Ne, vždyť mi do toho nic není.“ Ale pořád mu to vrtá v hlavě. Po dvou skleničkách už to nevydrží: „Promiňte, ale máte v uchu banán.“ „Co?“ chlápek na to. „Máte v uchu banán,“ opakuje obchodník. „Co říkáte?“ opakuje chlápek. „Máte v uchu banán,“ zakřičí obchodník. „Musíte nahlas,“ nakloní se k němu chlápek „já mám v uchu banán.“

Je to opravdu marné. Jediné co můžete, je to, že sdělíte těm spáčům, co máte na srdci a vyklidíte pole. Pokud to někdo pochopí a probudí se, je to dobře. Pokud ne, tak je to stále stejné. Zatancujte těm spáčům svůj tanec, jak nejlépe dovedete. A pak prostě odejděte. Bez čekání, otázek, námitek, diskuzí. Jen byste ztráceli čas. Pokud se někomu váš tanec zalíbí, je to dobře. najde si vás. Pokud ne, prostě jděte dál.

Odkud jsme přišli?

Odkud jsme přišli? Když se dívám na tuto galaxii, tak se mi docela líbí. Jednou jsem trénoval několik týdnů nebo možná dokonce i měsíců, přenos vědomí. Bylo to podle přesně popsaného postupu nějakého dávného mága (možná Lévi, možná Crowley), upravený tak trochu do dnešní doby. A součástí toho postupu byla snaha o vizualizaci toho, jak mé vědomí letí vesmírem k nějakému cíli. No, často jsem si vizualizoval nějakou planetu nebo galaxii. Asi to znáte z těch sci-fi filmů. Hvězdolet se řítí rychlostí světla a okolo něj se míhají v rychlém sledu ty světelné body v jakémsi skoro tunelu. I já jsem si tohle přesně vizualizoval, jak se řítím k té své planetě, ke své galaxii. A tahle mě jí trochu připomíná.