Latest Posts by notknowncryptid - Page 3

soooo, do we know if the fae can lie through song? I would think that no they can't, but then, their songs must be full of uncertainty so everyone can sing them and they can't sing a lot of human songs. or, they can, but that would open a whole other can of worms...

anyways yeah, is this a stupid question, did holly black answer it in any of the books or in other ways? please share your knowledge 🙏

cardan and jude ♔

idk if i like this but whatever

this will also be available to buy on my inprnt so stay tuned 🫶🏻

(based on dolce&gabbana 2006 fall/winter collection cover by Steven Meisel)

characters by Holly Black

ten pocit když najdu nový kontent, nový fandom, do kterého spadnu s rychlostí světla, ale je to úplně jinej typ fanoušků než na co jsem zvyklej. a jinej typ kontetu taky 😭

Your gender is now the first randomized wikipedia article you get. No rerolls.

DON’T STOP THE PARTYYYY

Merlinktober day 25 (Technically 26): Painting

This took a whopping 14 hours to paint. I’m very happy with myself though.

(Even if my Ipad isn’t, it was dying from the amount of detail)

reblog to give the person you reblogged this from a little pumpkin 🧡

Tested positive for being a lovely and handsome yet sleepy boy

dneska jsem se spolužákem řešil anglické fráze, které v češtině používám a došli jsme k nádhernému a ryze českému ekvivalentu jedné z mých oblíbených. názory?

I'm gonna die on this hill = Tohle je můj Kresčak

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevstupují. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

A Timeline of Women’s Fashion from 1784-1970 (source: http://kottke.org/17/07/a-timeline-of-womens-fashion-from-1784-1970)

this is like lingerie to me

concept playlists;

you’re lying on mossy forest floors, slowly transforming into a nymph, your fingers are turning into flower vines, your limbs are bleeding honey & growing thick skins of sepia bark, wings sprout in between your shoulder blades. your breath sounds like the wind. fireflies litter the air above you

you’re hold up in an abandoned church, outside there’s a raging storm & a horde of zombies roaming around, pressing up against the entrance doors. you & a small band of survivors are staying inside for the night in hopes to ride the bad weather out. you take first watch & listen to these tunes on an old ipod while everyone else tries to get some rest & the undead crawl outside, awaiting the taste of human flesh.

you’re in your boyfriend’s pickup. he’s asleep in the passenger seat, you’re driving without a destination in mind & you have the window down as you let the cool night air whip against your face in a state of pleasant delirium you’re on a rooftop somewhere, there’s 5 am air on your skin, streetlights glint like coins at the bottom of wishing wells from where you sit. you’re feeling peaceful for the first time all week

you’re lying in the middle of a crop circle forty miles from your grandma’s old house waiting for aliens to come and abduct you

it’s four pm in the afternoon and you’ve got your head in the lap of the only boy you’ve ever loved & you’re reading jane eyre & he’s sipping on tea & it’s the kind of weather where it’s just warm enough for you to pretend it’s summer & it’s drizzling & you’re listening to the rain beat softly against the windowpanes you’re curled up in bed as it pours outside, there’s a citywide blackout and the last candle you had left has finally blown out, but you feel strangely at peace within the warm, all-consuming dark

you’re making out in the bathroom of a house party with someone that makes you feel like you’ve swallowed the sun you’re standing amidst a city you burned to the ground. the apocalypse has come & gone. all that’s left is ashes & mortar & sad bones but you’re feeling empowered. a slow smile creeps up your lips as you realize how you’ve always wanted to watch the world burn you wander into wonderland and now you’re suddenly being crowned fairie queen, apparently there’s a prophecy waiting to be fulfilled  it’s mid morning but it’s dark outside from the rain. you thought the tapping on the window was from the rain but it’s actually a crow that flickers out of sight when you look directly at it you’re sipping on cherry cola by the pool on a lazy sunday & you’re feeling younger than you’ve ever been you’re summoning old ghosts in an abandoned parking lot on a smoggy thursday night

supervisor asked me to draw a snowman on our chalkboard so I drew a little snowman on a piece of cardboard and showed it to them. “Oh, that’s cute–WHY DOES IT HAVE PEOPLE LEGS”

>:]

EDIT: my art has received stunning reviews such as:

                    “what is wrong with you???!”

“that’s disturbing”

                         “WHY”

 “I’m having a panic attack”

                             “get that Steven King garbage away from me”

“I like his showgirl legs”

TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU/DREI HASELNÜSSE FÜR ASCHENBRÖDEL 1973 | dir. Václav Vorlíček

themmm

(idk what im doing i hate rendering)

random musings: whenever i draw 2 characters with different color palettes i get so confused abt what to do with the background and i think it's still kind of janky but can't be bothered sorryy. Clawdeen didn't change that much but Draculaura definitely did. I like the bat eyeliner from the sketch but went with more of a puppyliner, which i also like. also open mouths and lips are hard.

Hele, teď je ten pravý čas zahájit Národní obrození dva a začít psát v češtině jako po přelomu milénia. Přece nenecháme imperialistické západní fandomy, aby nám zastínili vlastní kulturu.

A jo říkám proto protože si chci ve svém gay pornu dělat srandu ze Slováků a v angličtině to neocení dost lidí.

he's beholding, fathoming even

you heard of the academic icarus, now get ready for:

Academic Achilleus: your argument is pretty indisputable and strong- except for that one weak spot that could take it (and you) to the grave.

Academic Ulysses: you are soooo close to your conclusion but somehow something always leads you astray. you have been writing this paper for what feels like 10 years. the gods are against you

Academic Sisyphus: You have deleted and rewritten this paragraph numerous times. it still does not work out. you delete it again.

doomed by the narrative but not to death. doomed to survive. doomed to stay alive inside the story. doomed to never escape the narrative, not even through death. you are allowed no exit. there is no way out for you and there never was. you couldn’t die if you wanted to. the narrative has a hold on you and it won’t let go. death is too sweet a doom for you. the story has something much worse in mind. there is no way out.

Ok but Zuko using the knowledge he acquired during his banishment to help him as the Fire Lord. Like making small talk with Earth Kingdom dignitaries about their local foods that he enjoyed and even misses. Like having in-depth conversations with his captains about sea currents and navigation. Like, in the middle of a meeting with several high-ranking naval officials, pointing out flails in security, like how a person can cling to a Fire Nation ship for hours at a time, or climb aboard using hatches on the upper decks, or disguise themselves as a lower ranking guard with easily accessible spare armour….

Though none of his experiences can prepare Zuko for the long, awkward silence that comes after he admits to doing or at least knowing something illegal and/or completely buck wild

having one of those executive function days where everything is too many steps

I was high off my ass last night and had this dream where I was in this dense ass forest and sitting there was a tall woman. She was so tall I couldn’t see her face but she was wearing gold and I was like “uh…hi?” And she said “I made you, do you know that?” And I nodded and she was like “I hear your thoughts. Why do you hate my creation? Why do you try to destroy yourself? I made you perfect as you are. Please don’t break my heart”. Then she started crying and it flooded and I woke up with fucking heart palpitations like what does it Mean™️????

is he … you know … open to interpretation?

whoever decided to turn daisy bell into a spooky dookie creepypasta song is fucking evil. that computer was brave enough to sing us a delightful little song and you do THIS to him? thats hatsune mikus grandpa dude. fuck you

It's so weird talking to people who's view of "here's the way life is for everyone" is shattered as soon as they talk to someone with disabilities (physical, mental illness, any). Like you'll say you'll have a problem and instead of helping you they'll argue with you about how you're not actually facing that problem. Like,

Me: Hey, I'm really struggling to find a job and a part of it is my resume. I was depressed & psychotic during highschool so I didn't do anything to gain skills or achievements to put on my resume. I also don't have anyone to put as a reference. What can I do?

Them: You can add your skills, hobbies, clubs you're in, and different volunteer work you've done! You can also get your teacher as a reference.

Me: I already know what to put on a resume, my issue is that I don't have things that I can use. Also, I'm in my mid 20s so I don't know if I can put my highschool teacher as a reference.

Them: Well if you're a part of a church or an activity group, you could add that. Also, think of any projects you've worked on in the past.

Me: I already know you can put these things on a resume. I'm not looking for suggests of things I've already done, I'm looking for what I can do now if I haven't done anything.

Them: There's no way you didn't do anything during highschool?? What about some odd jobs you definitely did for extra money, like babysitting or mowing the lawn?

Me: I spent all of highschool either in modified classes or in bed doing nothing - not even hobbies, what about that do you not understand?

And then you talk to someone who's also disabled and they're like "Here's a bunch of jobs you can do from home that don't pay much but look good on a resume, here's some free online courses that also look good on a resume, here's how you can be making small amounts of money in the meantime, here's some things you can put besides a professional reference, and here are your rights if your future employer tries to take advantage of your disability - which you probably shouldn't tell them about unless you need accommodations."

And suddenly my will to continue trying returns!

This movie is a childhood favourite of mine and I LOVE that it's finally getting some recognition!!!!

hey um. your boyfriend gained genre awareness and in an attempt to defy his inevitable tragic demise he only sealed his fate. sorry

Where do you see yourself in 5 years?

Look buddy, i’m just trying to make it to Friday.